Blog

Nepál, Himaláje, kolem Annapuren – Proč? Protože hory a protože kdy jindy než teď

V době výjimečného stavu spojeného se současnou situací (COVID-19) jsem se konečně dostal k tomu, abych sepsal a dal do kupy vzpomínky z mého loňského putování po nepálských kopcích. Proč Himaláje? Protože hory, které mám rád. Protože jedny z nejvyšších hor na téhle planetě. Protože na horách je úžasná noční obloha s tisícem hvězd. Protože když si čtete knížky a články o Nepálu prostě toužíte se do této země podívat.

Od Nepálu jsem čekal hodně, a na úvod musím říct, že Annapurny naprosto naplnil mé očekávání, která se týkala hor a přírody. Co jsem, ale nečekal, a zpětně ve mně zanechalo stejně silný dojem, byli místní obyvatelé jejich povaha a jejich pohled na způsob života, který pro mě byl opravdu game changerem. Tajně doufám, že následky nepálského vnímání světa si s sebou ponesu až do konce života.

Každému kdo má rád hory bych doporučil se do Nepálu vydat. Nepál se vám buď dostane pod kůži, nebo už nebude mít touhu se sem nikdy vrátit.

Do Nepálu jsem se nejdříve chtěl vypravit úplně sám a prožít ho tak intenzivně jak se jen dá. Bez místního průvodce, s všemi věcmi na zádech, s místními lidmi a lokální dopravou. Chtěl jsem se na několik dní zastavit, ujasnit si pár věcí a vidět na vlastní oči osmičky.  Jediné co se nakonec změnilo, byl fakt, že jsem vyrazil s menší skupinou lidí, kteří podlehnuli mému básnění o Annapurnách a zatoužili se do této oblasti také vydat.

Příprava a balení

Annapurna trek

V Nepálu je množství krásných treků a výstupů. Jako první nepálský trek jsem si vybral Annapurna trek. Nikdy jsem nebyl ve výšce nad 5.000 mnm a  jsem si jistý, co se mnou výška udělá. Jde o trek s krásnými výhledy. Časově odpovídal zhruba dovolené, kterou jsem si časově dokázal ještě dovolit (23 dní, i s přelety).

Termín

V Nepálu jsou dvě hlavní sezóny, jarní a podzimní. Během léta Nepál sužují pravidelně monzuny. Přes zimu jsou velice často neprůchozí horská sedla, nebo je extrémně zvýšeno riziko lavin, navíce se Nepálci stěhují do nižších poloh (např se vracejí za příbuznými do Pokhary a Káthámndú). Pro zahájení treku jsem zvolil termín těsně po skončení podzimní sezóny s myšlenkou, že se vyhnu turistům, a zároveň by ve vyšších polohách ještě nemuselo být tolik sněhu.

Příprava

Díky tomu, že jsem neměl v plánu si brát průvodce, jsem si oprášil znalosti oblasti Annapuren a načetl si historie výprav, které se vydali na vrcholy Annapurnského masivu a okolních velehor. Googlil jsem informace o treku, které jsem nevěděl, u kafe probíral celý trek s několika lidmi, kteří ho podniknuli v předchozích letech, přečetl blogy a prošel několik čísel Lonely planet. Mnoho lidí se mě ptalo jestli jsem se na trek připravoval i po fyzické a odborné stránce. Co se týká fyzičky, tak pravidelně sportuji (běh, lezení, fitko, atd.), těsně před trekem jsem několikrát vyrazil do Rakouska, kde jsem se snažil trávit co nejvíce času v co největší nadmořské výšce. Musím přiznat, že jsem se pravidelně procházel po nočních pražských ulicích s naloženým batohem a ladil např i detaily rozložení gearu a váhy v batohu. Po odborné stránce jsem se nijak významně nepřipravoval, což nebylo způsobeno podceněním situace, ale faktem, že na horách se snažím trávit téměř veškerý svůj volný čas, pravidelně se zúčastňuji vzdělávacích kurzů s horskou tématikou apod.

Balení

Na fotce níže můžete vidět co „vše“ jsem s sebou měl na měsíc do Nepálu. Nutno podotknout, že klima v Nepálu a na Annapurna treku je od 30 °C po teploty pod -20°C . Při balení stále myslíte na váhu a zároveň na fakt, že byste neradi zmrznuli. Nejvíce váhy tvořila elektronika, power banka, a baterie do gopra a foťáku. Téměř vše jsem měl již několikrát vyzkoušené na horách.

Zleva doprava: Batoh, kšiltovka, rozšlápnuté pohory, spacák, lehké prádlo na spaní, čokoláda, vařič s ešusem (bombu jsem koupil v Káthmandú), pytlíky se sušeným masem, 2x evropský co nejvíce vrstvý toaletní papír, hygiena s hygienickými ubrousky, mana s proteiňákem, slivovice (ve skle jsem samozřejmě přelil do lehčího plastu), bandáž na mé koleno, šátek a nákrčník, rychlo-schnoucí ručník, goratex bunda, lehká bunda, 2x péřovky, které se dají vrstvit, merino trička s krátkým a dlouhým rukávem 3x, goratex kalhoty, kalhoty obyč, psí dečky proti sněhu, 3x merino ponožky, 3x merino spodní prádlo, nepromokavé ponožky, rukavice, sea summit pytle, gopro, foťák, čtečka knih, doklady, baterka, powerbanka, kabely, filtr na vodu (tady bych upozornil, že nepálské lahve nemají vždy stejný závit jako lahve evropské 🙂 ), sluneční brýle, bivak sak, karabiny, izolepa, hupcuk na batoh, škrtidlo. Na fotografii není poměrně velká lékarnička, kterou jsem balil až jako poslední, resp. z lékárničky je na fotce pouze CAT škrtidlo.

Zpětně bych s sebou vzal méně sušeného masa, více proteiňáku a křížal (za celý měsíc jsem shodil přes 8,5 kg, po návratu mě bylo všechno oblečení hodně volné J ), nebral bych vařič s bombou, stejně jako bych nebral 1ks spodního prádla a 1 ks ponožek.

Následující řádky jsou přepisem mého cestovního deníku, zážitků a myšlenek, které jsem si na konci každého dne ručně psal. Čeká vás pohled mýma očima na několik dní života v Nepálu. Některá slova z mého deníku byla napsána tak roztřeseně, že jsem je nemohl vyluštit. Jinde mi zmrzla náplň v propisce a snažil jsem se alespoň vyrýt základní myšlenky dne do papíru. V článku jsou na přání omezeny informace o ostatních účastnících. Vše je doplněno fotkami z každého dne. Berte prosím každý den s autentickou a emoční rezervou – poznámky byli psány člověkem, který právě po celém dnu došlapal, shodil batoh ze zad a šel si poznamenat pár myšlenek ze dne 🙂

Namastei a pojďte se mnou zavzpomínat na Nepál 2019

1. Den – Odlet z České republiky

Ve 22:00 lokálu odlétáme z Prahy s FlyDubai. Poslední online rozloučení s rodinkou (která opravdu nebyla spokojená, že jedu na tenhle „výlet“) a je čas nacpat se na pár hodin do malé sedačky. Kolem mě, sedí v letadle pět dětí! Všichni celou cestu do Dubaje křičí a pláčou, dávám sluchátka na plno a na dalších 6 hodin mi zní v uších nejtvrdší rock, který mám nahraný ve Spotify. Jo, stihnul jsem v pauzách mezi spánkem i super večeři.

2. Den – Dubaj v péřovce a konečně Nepál

Přistáváme v Dubaji a přesedáme do autobusu kde je snad – 40°C ač je krásný extrémně teplý den, okamžitě oblékám péřovku a celou klimatizovanou Dubaji trávím v péřovce.

Dokodrcáváme se na terminál F. Ten je zajímavý tím, že z něj odlétají lety do zemí, jako je Pákistán, Omán, Afghánistán a ….Nepál. Na letišti je tolik národností a specifických zápachů, že je lze jen těžko spočítat.

Pokračujeme letem do Káthmándú, těsně před přistáním se objeví úžasné výhledy na Osmitisícovky, které se ukládají k nočnímu spánku, právě vychází první hvězdy. Přistáváme v Nepálu. Víza jsem předvyplnil online již v ČR. Procházíme bez problému imigračním a jdeme sehnat taxi do guest house. Do centra jsem sehnal mikrobus pro všechny za 1000NPR.

První setkání s nepálskou dopravou! Řidiči troubí a bez rozmyslu předjíždí, všude po silnici chodí lidé. Jestli tuhle jízdu přežijeme tak to tedy bude. Přežili jsme a ubytováváme se v Acme Guest House. Nutno říct, že na fotkách vypadal guest house o poznání lépe, než ve skutečnosti. Jdeme se ještě projít po Thamelu a dát si první Nepálské pivko. Dvakrát se mě místní ptají, jestli si dám drogy.

3. Den – Bhaktaphur a místní doprava

Po dlouhém letu a krátké noci spíme déle. Ráno dáváme místní snídani a vyrážím s celou skupinou podle mapy do Thamelu. Po cestě fascinovaně koukáme na místní  krámy, lidé prodávají na zaprášené zemi vše, na co si vzpomenete. Proplétání mezi motorkami nám už docela jde, pokračujeme městem, kde má skoro každý přes ústa roušku a všude je plno smogu.

Mám namířeno do Tourist Office in Nepal. Vyplňuji dokumenty pro trekerskou průkazku a pohyb v rezervaci Annapuren. A zpátky na autobus.

Nečekejte jízdní řády a dopravu jako v Evropě. Chvíli pozoruji, odkud odjíždí hodně autobusů, tam bude asi zastávka, ale nikde nic.  Systém dopravy je tu však jednoduchý. Na jednoho místního jen za křičím  „Bhaktaphur?“ a už nás Nepálec pěchuje do autobusu. Autobus se v nekončí zácpě pohybuje téměř krokem, zastávky neexistují, vše je na zavolání. Nastupují další spolucestující, kteří se pěchují do autobusu, na klíně mi nejdřív končí něčí taška a po sléze malé dítě. Zhruba hodinu a půl se kodrcáme do Bhaktaphuru (cca 20 km vzdáleného). Silnice jsou někde horší někde lepší, přes cestu nerušeně chodí krávy, psi a kozy.

Vítá nás město Bhaktaphur, město červených cihel a pottery. Mám vytipované nejzajímavější památky, procházíme malé uličky a jen se kocháme. Na konci dne mávám na autobus jedoucí směr Káthmándú. Po chvíli jízdy…usínám (někdy se hodí mít schopnost usnout vždy a všude) od místní dámy sklízím pochvalu, že dokážu spát ostatním cestujícím na rameni. Nebo to myslela jako podivení nad tím, že dokážu spát v tomhle hluku, smogu a ještě na někom cizím? (vlastnost usnout kdekoliv a kdykoliv se v těhle situacích hodí 🙂 )

Kodrcáme se zpět, autobus nakonec staví jinde, než nám původně řidič řekl. Jsme v nějaké podivné čtvrti jižně pod Káthmándú. Kolem křičí místní a evropského člověka tu asi nikdy neviděli, jsme středem pozornosti. Tohle se nepovedlo, tady když zmizíme, tak už nás opravdu nikdo nenajde. Balíme pár švestek a zkoušíme chytit taxi. Dlouhou dobu nás nikdo nechce vzít a nechápe, jak jsme se sem dostali. Stejným omylem jako jsme se dostali sem, se omylem dostáváme zpět do Thamelu.

Nakupujeme trekové hole, bombu na vaření, vodu, kulichy. Na večeři mám vytipované Momo knedlíčky a vyhlášenou restauraci Simple Momo. Poprvé ochutnáváme Masala tea! Je jasný, že tohohle čaje budu pašovat domů asi plný batoh. Od číšníka bereme tipy jak udělat zaručeně nejlepší Masalu v Nepálu.

4. Den – Highway to Besisahar

V guest house jsme si domluvili odvoz místní károu do Besisaharu, kde chci nastoupit na začátek treku. (Cenovku jsme usmlouvali na 1300 NPR na osobu.) Po snídani se seznamujeme s naším řidičem. Je mu tak 15 let a pořád se směje. Anglicky umí jen jedno slovo – „Ok“. Házíme batohy na střechu a vyjíždíme do ranního Thamelu.

Po cca 3 minutách jízdy, kdy se pokouším uvelebit na bordelu, co mám pod sebou…bouráme! Nabourali jsme motorku, teda skútr, ale čelně. Náš řidič nám vysvětluje, že je vše „ok“ (asi 4x po sobě, ok, ok, ok, ok). Místnímu motorkáři jde vysvětlit, že netroubil a proto o něm nemohl vědět. Motorkář se sbírá a vklidu odjíždí. Pokračujeme, město je plné smogu, místní pálí plasty a odpadky.

Běhěm 30 min by u nás náš dočasný řidič přišel o papíry (pokud by nějaké měl) tady se jen v klidu troubí a jede dál. Za Kathmandu, už je míň smogu, cesta je rozbitá. Potkáváme mraky barevných autobusů a kamionu, v zatáčkách se běžně předjíždí, pruhy neexistují a všude jsou dopravní zácpy. Cesta se po sjetí z highway horší, míjíme traktory a řidič už je docela vyklepaný.

Po zhruba 6,5 hodinách mu podle naší navigace ukazujeme kudy do Besisaharu protože se ztratil. Vystupujeme v centru města, kde nás náš řidič opouští. Chtěl bych stihnout nějaký jeep do Syange, ale bohužel – je pozdě odpoledne a volný jeep už se bude špatně shánět.

Náhodou se mi podaří chytnout autobus, kde řidič tvrdí, že jede až do Ngadi. Ok sice nevím přesně kde to je, ale víc cest tu nebude, tak se svezeme o kousek dál. Naše batohy přidělává řidič na střechu terénního busu. Na otázku jestli nespadnou, se směje a všemožně nás ubezpečuje, že ne. Celý autobus čeká, než nám místní orgány zkontrolují permity a průkazky. Místní Nepálec nám odporučuje hotel jeho sestry v Bahundě, tam ale nemáme jet přeci? Zhruba ve stejnou chvíli začne autobusák hořečně kývat hlavou, že tam jedeme. Ojej, takže vlastně těžko říct kam dojedeme. Někde prostě dneska skončíme.

V autobuse nás všichni okukují a dělají prostor vzadu na pětce. Já končím na zemi na pytli s čímsi, co je dost špinavé, ale aspoň měkké. Cesta autobusem je zážitek jako celé cestování po Nepálu. Autobus se prodírá cestou, na kterou by si netroufl ani český offroad. Každou chvíli někdo přistoupí nebo vystoupí. S naším velkým terréním autobusem se kodrcáme cestou pro „Light vehicles only“ zastavuje nás policie, řidič dává úplatek a jedeme dál. Na sedačkách lítáme snad metr vysoko. Dojíždíme do Bahundy, kde padá okamžitě tma, ubytováváme se v čistém hotelu „Hotel super view“ s krásným výhledem do celého údolí.

Dochází mi, že odtud určitě zřejmě jeep nepojede. Ale je zde krásně, dávám si nudle a masala tea. Mistní nám ještě hrají na kytaru na dobrou noc. (je to „skoro“ jako na vandru uprostřed klokoček ). Jo a dalším omylem jsme na ráno domluvili jeepa s nějakým místním showmanem.

5. Den – Horská dráha do Dharapani a konečně Chame (6 hod, 17,6 km, ↑936 m)

Ráno nás nabírá jeep, se kterým pojedeme cca 2,5 hodiny do Talu, kde chci po předchozím omylu začít trek. Cesta je velice prašná a plná jiných jeepů. Opět jízda jako na horské dráze, lítáme nahoru a dolů. Řidič jen občas zapne redukci na 4×4. Dojíždíme do Talu, ridič nám zvesela oznamuje, že jede až do Dharapani, jestli máme zájem. Proč ne cesta je opravdu prašná a trekeři které potkáváme, mají prachu plné zuby.

Vystupujeme v Dharapani. Podle řidiče je to „last station for jeep“. Kontrola permitů a … poprvé v životě vidím na živo nasvětlené Manáslu. Nádhera! Nasazujeme batohy a vyrážíme.

Nohy pozvolna ukrajují první stovky metrů z treku. Jsem v Nepálu uprostřed toho všeho a šlapu směr Annapurny. Cesta pozvolna stoupá, je příjemná teplota na šortky a tričko. V Danayru okukuju první modlitební mlýnky a potichu je roztáčím s nejtajnějšími přáními. Dál vede cesta směr Timang.

Na treku je hezké že se v podstatě nemůžete ztratit, všude je jen jedna cesta. A přesto, po chvíli zabloudím 😀 takže pěkně na klasiku, sice delší cesta, ale s větším převýšením. V Timangu jsme odpoledne, dáváme rychlou svačinu a pokračujeme do Chame.

Po cestě se bavíme s místními, první co sonduju jaktože někdo zdraví Namastei, někdo Namaste, někdo Namaster atd. V každé vesnici se na nás směje hromada lidí.

Do Chame docházíme skoro za tmy, ubytováváme se v Hotelu Karma and Restaurant. Zjišťujeme, že v Chame jsou Hot Springs a vyrážíme se prohřát, úžasný relax v té zimě a ..  po chvíli vypadne elektřina (ale to je pro Nepál typické). Večeříme Dalbhat a jdeme spát do pokoje, kde je krásných 5 °C.

6. Den – Prach a konečně výhledy na Annapurny (6 hod, 20,1 km, ↑728 m)

Ráno se probouzíme do cca 2°C. V noci jsem dopil slivovici. Rozmrazujeme se a vyrážíme do Upper Pisangu. Myslím si, že by měl být hezčí než Lower Pisang, a navíc další den chci do Ngawalu, takže to sice bude větší makačka, ale hezčí výhledy.

Cesta příjemně ubíhá, ale je velice prašná, místní jezdí na jeepech a traktorech. První výhledy na Lamjung Himal a Annapurnu II ze všech směrů. Jdeme po cestě ve skále, kterou vystřílela dynamitem nepálská armáda a místní ji následně museli odklidit, na dně koryta řeky je spadlý jeep. Všechno je fajn.

Zastavuju se u odpočívadla pod Paungda Danda Mountains, ploché hory, kterou musí překonávat duše zesnulých, na cestě za dalším osudem. Procházíme krásnou vesničkou Dhikury Pokhari s krásnými stavbami. Povídáme s Kanaďankami a pokračujeme táhlým stoupáním do Upper Pisangu.

Ubytováváme se v guest house s úžasnými výhledem na masiv Annapuren II a IV. Jdeme prohlédnout malebnou vesničku a místní chrám. Usínat budeme v 0 °C v noci má být -10°C.

Ošetřujeme nohy a debatíme o opravách místních silnic, ekologii, Nepálu, Nepálcích a trekerech. Jo a poprvé pereme oblečení.

Najednou člověk zjišťuje, že jeto 6 dní co odletěl a dovolená je skoro v 1/3, čas tu běží opravdu jinak.

7. Den – Přes nejkrásnější výhledy až pod Ice Lake  (8 hod, 20,5 km, ↑802 m)

Ráno je zima v pokoji je kolem -1°C. Choulím se ve spacáku a péřovce, myslím, že už jsem zažil i teplejší rána, ale jako vždycky když se nemůžu zahřát, čekám až mě na čumák zasvítí první ranní paprsky a ohřejí mě. Snídám omeletu a kotel citrónového čaje.

Vyškrábal jsem se na rozestavěnou věžičku nějaké stavby, sedím a nemůžu odtrhnout oči od Annapurny II, tohle všechno je tu jen pro mě. Jen vy a hory, jakoby s vámi vedly dialog. Balím batoh a vyrážíme směr Ghyaru. Zpočátku je cesta ok, ale náhle prudce stoupá z 3.200 mnm do 3.600 mnm, lopotíme se kopcem, sluníčko praží. Téměř u konce nás místní nepálkyně uklidňuje, že Ghyaru je už jen „5 minutes“.  Po 25 min docházíme k úžasné stupě v Ghyakuru.

Krátká pauza a pokračujeme směrem na vesničku, o které jsem toho tolik četl, Ngawal. Cesta je opět plná prachu, někde je ho až po kotníky a zvedá se s každým fouknutím větru. Ale výhledy na Annapurnu II, IV, III, Gangapurnu a Tillicho peak vše vynahrazují.  Při pohledu zpět mě uchvacuje úžasná La Grande barier a Paungda Danda, která uzavírá celé údolí.

Po cestě do Ngawalu předbíháme dva šerpi a máme výborný pocit 😊 ale objektivně, batoh který nese jeden sherpa těžkám a nejsem schopen ho ani zvednout, má tak 35+kg. Obdiv těmhle machrům co běhají v těhle výškách v „terénních žabkách“.  Je vedro 25°C, slunko opravdu pere a brzy jsme lehce spálení.

Překračujeme zatím nejvyšší hranici 3470 mnm. Po cestě se cpu sušeným masem, pozoruju první nepálské kamzíky a … výhledy. Delší a náročnější cesta se opravdu vyplatila, kolem 15:30 zapadá slunko za Anapurnou III a rázem je krutá zima. Měním plán místo do Manangu, to dneska zapíchneme v Braze (2 km jižně od Manangu). Zítra bych se chtěl aklimatizovat výstupem na Ice lake, zhruba tak do 4.200 mnm. Tzn stoupání zhruba 802m a zpět.

Další den do Khangsaru směrem na Tilicho. Co jsem spočítal, tak výška, ve které budeme spát před Tillichem se zdá být ok zhruba o 350m výš, uvidíme.

Ve společenské místnosti se zahříváme a na slabé wifi se pokoušíme poslat fotky nebo zprávy domů, ale je to dálka přes 6.000km a tak dnes zprávy domů nedoletěly. Třeba zítra. Dobrou všem, omlouvám se, že jsem se dnes neozval, nemějte o mě strach jsem vpoho.

8. Den – Nádherné výhledy od Ice lake a nekonečná cesta do Khangsaru  (17 km, 8 hod, ↑ 1118 m)

Ráno se probouzíme ve vyhřátém pokoji. Vyrážíme nalehko se aklimatizovat. Procházíme přes starou vesnici, kde je jeden z nejstarších klášterů v Nepálu. Vesnice je ještě teď zničená od zemětřesení v roce 2015. Stoupáme prudkým kopcem až k čajovně, která je bohužel zavřená. Kocháme se výhledy na Annapurnu II, IV, III, Gangapurnu, Tillicho Peak a další.

Fascinuje mě lavina padající v kuloáru Gangapurny, kousek nad námi létají tři orli a pod námi vidím yaky. Jo tohle stálo za to trmácení z malého pražského pokoje přes půlku světa až sem. Před touhle scenérií sedím asi dvě hodiny a vrývám si do paměti každý, žlab, a záhyb hory, který mám před sebou. Je úžasné ticho do kterého zní jen plápolání modlitebních praporků.

Vyzvedáváme si batohy a vyrážíme směr Khangsar, Manang míjím a hurá na další stoupání. Poslední 2km už je zima a hodně fouká, není to nic příjemného. Filtruju vodu a cpu se probiotiky. Vymrzlí zaplujeme do prvního ubytka, dneska to nebylo úplně easy den. Večer se hřejeme ve společenské místnosti, čtu si knížky ze čtečky. Poznamenal jsem si už, že vlastně jediné „topení“ je vždy ve formě kamen ve společenské místnosti? Upravuju trasu na další dny hlavně část přechodu do High campu pod sedlem.

9. Den – Výškovka a cesta do Tillicho Base Camp (T.B.C.) (5,5 hod, 10,7 km, ↑611 m)

Ráno je pro některé členy výpravy těžké – lehká vysokohorská nemoc. Mám trochu obavu, jak to zvládnou, přeci jen to nejtěžší nás ještě čeká. Brufen, diamox, zavodnit a jdou to zkusit.

Prudkým stoupáním pokračujeme z Khangsaru po cestě míjíme starý klášter. Po levici nás provází hluboké údolí řeky Marsy angdi, je znát, že s výškovkou to nebude sranda. Ostatním se hůře jde a špatně dýchá. Celý den se pohybujeme kolem 4.000 mnm, nesu víc vody, aby ostatní šetřili sílu.

Docházíme k hlubokým stržím. Slepené skály kolem a nestabilní svah pod námi, jak to může držet pohromadě?

Zvracení, malátnost a vysílení, to jsou příznaky již plně projevené vysokohorské nemoci 2 až 3tího stupně, nemoci, které jsem se bál a která je hodně založena na vaší genetice. Sice ji nemám já, ale to je úplně jedno. Rychle přemýšlím co dál, mezitím nastává kolabs, není čas na dlouhé filozofování. Vrátit se nebo pokračovat? Vím, že musíme (a je doporučováno) přestat stoupat, sejít do nižší nadmořské výšky, ale tady je prostředí, terén a čas proti nám. Nemyslím si, že to dneska dokážeme dát i zpět.  Rozhoduju se pokračovat do T.B.C. (snad je to správné rozhodnutí). Poslední 2 km jsou opravdu náročné. Párkrát nesu i druhý batoh. Zastavujeme snad každých 30m. Nakonec docházíme do T.B.C. Tady už bude dobře a prostor na odpočinek.

Světlo je zde přes solární panel a dnes je i wifi. Neskutečné na konci světa nikde nic a je tu wifi.

10. Den – Na Tillicho aneb výš než lítají ptáci (4 hod, 6 km, ↑845 m)

Dnes je na programu přes 840m výškového stoupání na nejvýše položené jezero na světě – Tillicho Lake. Stoupám zhruba půlku dne. Po cestě obdivuju ohromný vodopády a morény. Fascinuje mě obrovská Gangapurna tyčící se nad celým údolím. V dálce se postupně ukazuje Manaslu a další.

Cesta nahoru je opravdu dlouhá, kolem 4850 mnm začíná foukat. Beru goratex a péřovku. Na jezeře fičí jako blázen, začíná se kazit počasí, slunko už se dávno ztratilo v mracích. Je kolem -10°C. Sestupuju dolů, zhruba 150 m nad TBC dávám delší pauzu na aklimatizaci. Je fakt zima, ale sejít dolů a riskovat vejškovku se mi nechce. Vzpomínám na dovolené v Řecku, Španělsku na moře a slunko.

V TBC zůstalo jen pár lidí, počasí bez slunka, takže dnes bez elektřiny a wifi. Už nevím kolikátý den bez sprchy.  Filtruju vodu z ledovce. Takhle studenou průzračnou a chutnou a dobrou vodu jsem ještě neměl. Tady na konci všeho je všechno tak hluboké blízko a přitom vzdálené že oko ani nedohlédne, velehory, na kterých člověk čte jejich historii vidí nafoukané žlaby, stopy po spadlých lavinách a představuje si jaké příběhy jsou s kopci spjaty. Večer jsou neskutečně krásné hvězdy, tady na konci světa uprostřed ničeho. Tohle ve městě neuvidíte. Jaké budou asi hvězdy v high-campu?

Večer ve znamení zahřívání u špatně hořícího a téměř nehřejících kamen. Spíme druhou noc v 4 150mnm dnes jsem byl nejvýše v 4 919 mnm.

Během aklimatizace a mrznutí jsem měl čas popřemýšlet nad tím, jak si tu vlastně žiju. Myslím si, že patřím suverénně mezi bohatší bezdomovce v zemi. Mám batoh plný věcí, několik dní jsem se nemyl, celý den a noc jsem v kulichu a péřovce. Když spím mám všechnu elektroniku narvanou ve spacáku, aby co nejmíň promrzla. A ještě tomu říkám dovolená. Před 3třemi dny jsem ztrati pojem o tom jaký je den v týdnu.

11. Den – Traverz přes údolí k sedlu (7,5 hod, 20,1 km, ↑739 m)

Snídani máme objednanou na 6:30, bohužel v 6:35 neúspěšně budím kuchaře který ještě spí u kamen v místnosti, kde je větší zima než venku.  Balíme, filtruju vodu, dnes bude krásný den. V 7:10 se kuchař konečně vzbudil, udělal nám chapati a omelety s bramborem.

Vyrážíme zpět stejnou cestou, jakou jsme šli do T.B.C. Pohodovým tempem stoupáme do Upper Khangsrau, po cestě pozorujeme kamzíky. Předchozí den jsem zde chtěl nocovat. Ještě že jsme sem nešli, vesnice je neobydlená a zničená po zemětřesení. Je tu jen jedna místnost, kde bychom se moc nevyspali.

Procházíme kolem yaků a já se je marně snažím vyfotit tak aby nevypadaly jen jako chlupatá koule, obdivujme majestátní údolí Managu. Na oběd se stavujeme v čajovně na česnečku proti výškovce. Svižným tempem stoupáme 450 výškových metrů do Letdaru, kde bych chtěl dnes spát, abychom měli zítra pohodu.

Kolem páté dávám hot shower v nepálském podání – celá sprcha je umístěna venku kde je pod nulou. Je ztlučená z kusů plechu, všude do ní fouká, voda na zemi je zmrzlá, takže vám k ní přimrzají nohy. Ze zhora na vás teče voda, která má tak 15 stupňů? Ale na místní poměry je to pořád luxus a „hot shower“ 🙂 Rozmrzám, až po večeři ve společenské místnosti, kde svítí poslední 3 žárovky a všichni se tetelí kolem kamen. Spíme v 4.197 mnm. Jsem zvědavý, jak bude zpětně vypadat čtení tohohle deníku.

12. Den – Sněží (3 hod, 6 km, ↑ 404 m)

Včera jsme mákli až do Letdaru. Dnes si můžeme přispat a snídani si dáváme až v 8:00. První co nás ťukne do očí je lehké sněžení. Počasí je tak kolem -5°C, po sluníčku ani ránu. Z velkého sněžení mám v téhle krajině a výšce trochu respekt, hlavně aby bylo sedlo ok.

Stoupáme táhlým stoupáním směr Base Camp Thorung Pedi 4.577 mnm. Poslední vesnice před sedlem a před High campem. Začíná foukat, hodně, postupujeme dál přes tea house, kde si dáváme rychlý čaj na rozmrznutí kolem 14:00 hod docházíme do Thorung pedi. Po cestě nic moc nevidíme,  Annapurny a Gangapurna jsou uschované v mracích.

Opravdu hodně fouká, dáváme kotel čaje a česnečku. Jdeme se zavřít do spacáků. Turecký záchod je zamrzlý, na nášlapech to docela klouže. Na večeři dáváme vegie těstoviny a brambory, na zítra má být ošklivé počasí, přemítáme jestli přejít sedlo nebo se ubytovat v high campu.

Nakonec zůstaneme na ubytku a jen se aklimatizujeme. Místní kuchař nám doporučuje že je lepší počkat protože má sněžit.  Zítra má být oblačno a -7°C přes den, -16°C noc, oblačno sněží, mála viditelnost. Večer trávíme zabalení v péřovkách u malých kamen, na zemi je jasně definovaná délka dnešního tepla = několik polínek na přiložení, víc jich nebude.

13. Den – 2x do High campu  2x(2 hod, 3,5 km, ↑ 291 m)

Ráno spíme o něco déle. V noci se do našeho pokoje pokoušel prokousat skrz hliněnou zeď místní myšák, turecký záchod definitivně zamrznul. Probouzíme se do krásných -1°C v pokoji.

Jdeme se aklimatizovat o 300m nahoru do High campu. Na dnešek je špatné počasí a bylo by fajn se posunout do High campu a zítra (kdy má být o něco lepší počasí) mít kratší cestu přes sedlo. Jdeme prudkým stoupáním nahoru, zamlouváme si místo na spaní a jdeme zpět pro batohy. Druhý výšlap do High campu. Dalších zhruba 300m. Po cestě začíná hodně foukat, být tu led a sníh cítím se skoro jak v hangu v Tatrách pod Téryho chatou.

Mám na sobě dvě péřovky, goratex, a přemýšlím, co bych si na sebe ještě vzal, přesunujeme se do místnosti, kde je ještě větší zima než venku. Po rychlé polévce a čaji se všichni přesouváme ke kamnům. Venku začíná sněžit, počasí se horší. Zítra přes den -12 až -17°C dnes v noci pod -20°C. Nemáme už časovou rezervu a tak zítra musíme přejít přes sedlo za každou cenu.

Večer trávíme u kamen, kde je i wifi, a i v téhle výšce mě nahání kluci z práce. Nikdy jsem ještě nespal takhle vysoko.

14. Den – Přes sedlo a ještě dál (8 hod, 17,5 km, ↑518 m, -2200 m)

Probouzím se v noci strašným vedrem, v místnosti kde jsou -5°C, jsem jen v trenkách a pořád je mi vedro, něco je zle. Stěží znovu usínám, 5:30 budík, je mi fakt zle. Ale co se dá dělat už 3tí den sněží a musíme dál. Futruju se paralenem, ibalginem, probiotiky a pro jistotu diamoxem.

Snídaně v 6:30 polévka pro sherpy, stěží do sebe cpu alespoň vodu a nudle nechávám, vyklepávám třesavku a dávám se do kupy. No to bude dnes paráda. Pobalit krámy do batohu, oblíknout péřovku jednu, druhou, goratex a hurá ven do sněžení a větru, směr sedlo cca o 520m nahoru.

Z High campu jdou dnes všichni i když je počasí opravdu na nic. Jde se mi fakt zle, a jsem bez síly. Procházíme přes první uklouzané a vzdušné místo, musíme obejít poníky, kterým to zde klouže, a dělají zácpy. Začíná foukat a viditelnost je tak na 3 metry před nohy, do velkých batohů, které jsou zabalené v nepromokavých obalech, se opírá vítr a pěkně to s vámi hází. Další vzdušný úsek před mostíkem, vidím tak 5 metrů strže dolů a pak jen mlha. Mačky jsem nechtěl brát kvůli váze a nižší pravděpodobnosti jejich využití, no teď by se docela hodily.

Náhlé prudké zafoukání mě zachytí zrovna na ledu, ujede mi noha a něco mi křupne v pravém kotníku. Dopr** (tady jsem byl opravdu hodně sprostý) koukám zoufale na hodinky, jsem teprve ve výšce na 4.900mnm, do sedla je to ještě přes 450 výškových metrů. To je den, zpátky nemůžu, jestli zavřou sedlo a nebude průchozí, jsem nahranej.

Jdu dál každý krok na pravou nohu neskutečně bolí. Cpu do sebe další ibalginy, abych se trošku oblbnul a bolest nebyla tak silná. Slunko dnes asi nevyjde. Pokračuji neskutečně pomalu, každý pravý krok se peru s myšlenkou to otočit. Asi 100m pod sedlem mi vyhrknou bolestí slzy do očí. Můj mozek se soustředí jen na dvě věci, na všechny věci a rozhodnutí, které jsem v životě udělal nebo neudělal a na čtení výšky z garminů. Kolik ještě do sedla? Každý výškový metr je výhra.

Konečně!  Sedlo-Thorong La. Jdu si vítězně ťuknout do cedule s nápisem 5.416 mnm. Nikdy jsem se takhle vysoko nevyškrábal. Je totální mlha, viditelnost nula. O Annapurně Gangapurně Dhaulagiri a dalších si můžu nechat jen zdát, ale jsem tu!

To lepší nás ale teprve čeká, následuje nekonečný sestup za stálého sněžení měsíční krajinou zhruba 2.000 m dolů.

Pomalým tempem jsme sestoupili do vesničky Muktinah. Hlavní třída města vypadá jako z westernovek, hlína prach koně hořící ohníčky. Chceme se dnes dostat do Jomsonu, je 15:30 a na místním bus nádraží nám sdělují, že dnes již nic nejede.

Ok kupujeme lístky na zítra 9:00 do hot springs do Tatopani ať trochu prohřejeme kosti. Ubytováváme se v guest housu v pokoji Dhaulagiri. Tak aspoň takhle symbolicky se na tu Dhaulaghiri podívám. Je zvláštní, že jsme tu jediní, ale co.

„Co všechno se vám může při sestupu honit hlavou:  Všechny věci co mám na sobě a v batohu už smrdí i mě samotnému. Pohorky mají odér, jaký jsem ještě nikdy necítil a myslím, že už to z nich v životě nedostanu. Nevím, kolikátý den už bydlím v kulichu 24/7 v ubytku v něm i večeřím. Přirostl mi k hlavě? Modřiny na bocích (od batohu) začínají krvácet. Může se batoh prodřít až na kost?  Mám strašnou chuť na řízky a lazaně. Voda, kterou jsme měli na pití přes sedlo zrmzla a ani v pokoji nerozmrzla. Když se ráno probudíte v pokoj kde máte zamrzlá okna, máte vyhráno protože víte, že vám v noci podařilo pokoj vydýchat na teplotu větší než je venku. Ke kamnům o velice malé velikosti se vejde i 30 lidí. Nahřívání oblečení ve spacáku v brzkých ranních hodinách je základ. Mrzí mě, že se nemůžu každý den ozvat lidem, které mám rád, často není wifi ani signál. Snikerska-pořád na ni mám chuť.“

15. Den – Party bus do Tatopani

Ráno vstáváme dřív, snídaně. Trochu nás překvapuje, když si nás paní z guest housu fotí a tím se definitivně potvrzuje, co jsem tak nějak tušil – ubytko je ještě ve výstavbě a není otevřeno pro veřejnost. Taky už mi dávají smysl všechny ty zednické vercajky kolem. Tolik ke stavu v jakém jsem včera dopadnul na postel, ani jsem si nevšimnul, že jsem prošel přes staveniště.

V 9:00 nám má jet bus, v 8:30 nám hází řidič batohy na střechu a v 9:25 se konečně po naložení všech pasažérů můžeme vydat na 70 km dlouhou cestu z Muktinahu do Tatopani. Tuším, že pojedeme něco kolem 6 hodin. Je to z kopce a řidič se s tím vůbec nemaže, řeže každou zatáčku a zběsile troubí, sem tam zastaví a náhodně nabere nějaký balíček.

V Kagbeni nastupují školáci z místní školy. Zjišťujeme, že obsluha na nádraží prodala o cca 4 lístky více a tak zbytek pasažérů (kteří se nevešli) sedí v kabině s řidičem. (V celém království Mustangu je zajímavé, že lidé mají na střechách sušené dřevo, nikoliv na topení, ale jako ukázku bohatství čím více dřeva tím větší bohatství).

V autobuse se zpívá a tančí, školáci si pouští oblíbené hitovky v nepálštině. Pod námi je sráz jak blázen, pneumatiky jedou na hraně někdy těsně za ní, ale nikdo to neřeší. No co osud máme naspaný ve své hvězdě a aspoň skončíme dole veselí.

V Jomsonu je první acap point, krátké vysvětlení kam jedeme a hurá dál…dál? Řidič zde zřejmě dlouho nejel, několikrát brodíme koryto řeky a bloudíme až definitně zabloudíme. Doslova civím na na Nilgiri, Dhaulagiri a další. Hudba a tanec zvolna přechází k Edu Sheerenovi a nepálskému rapu. „Silnice“ se horší a horší, nestačíme se držet na sedačkách a lítáme i 30 cm vysoko.

Další checkpoint v Ghanse, čekám než místní Travel police dohraje Dooma na telefonech, odbavení a hurá dál. Sjíždíme do nejhlubšího údolí na světe z jedné strany sevřené vrcholky Dhaulagiri. Několikrát v úzkých serpentinách potkáme náklaďák nebo autobus a couváme nad úzkou propastí zpět. Silnice je koncipována pro zhruba jedno osobní auto, přesto jsou řidiči machři a dokáží se s autobusem, náklaďákem a malou motorkou.

Cca 15 km před Tatopani je na silnici zával který odklízí 3 bagry. Řidič s nimi smlouvá náš průjezd kolem, žádný spěch, v Nepálu má vše svůj čas. Konečně po 7 hodinách 70 km jsme dojeli do Tatopani.

Jdeme obhlédnout hot springs, jediný důvod naší zastávky zde. Otevíračka až do 20 hod, super. V prvním guest house pro nás není místo, tak jdeme do druhého. Hot springs jsou paráda ale v porovnání s Chame je to tady horší. Cca do 10 min vypadne i proud. Večere bude při svíčkách. Je výborná, mezitím se majitel snaží přemostit pojistku kusem drátku – úspěšně.

Přemýšlíme jak zítra do Ghorepani, komplet pěšky nebo se nějak dostat stopem do Chitry? Půjdeme po svých.

16. Den – Nekonečné schody do Ghorepani (7,5 hod, 20 km, ↑ 1740 m)

Ráno jsme si přispali, snídaně a v 9:00 zabaleno, vyrážíme směr Ghorepani. Je příjemná tričková a šortková teplota. První (TIMS) a druhý (ACAP) checkpoint jsou od sebe cca 1 km. Stoupáme, nejprve krajinou jako ve Vietnamu, po cca 2,5km to začíná! Schody! Které nás budou provázet celý den. Šlapeme kolem malých vesniček, stavení. (Kdo, mě zná ví jak „miluju“ šlapání do schodů.)

Myslím, že je neděle, protože jsou muži na bohoslužbě. Ženy mezitím uklízí, perou a myjí se. Nejednu Nepálku, která se myla u řeky, zděsil pohled na mne a honem se zakrývala. Po cestě vidíme bambusové lesy, živé opise, které se nám motají pod nohami, nad vším se tyčí Annapurny, Nilgiri ….A ..schody! Pořád schody nahoru. A schody..

Ghorepani konečně! Ubytováváme se ve Fishtail, chtěl bych tu pobýt zhruba den a pů, užít si pořádně Poon Hill a trochu orazit.

Jedna zvláštnost, kterou jsem si ještě nenapsal. Způsob objednávání v jídla je dosti odlišný od našeho:  host (pokud jste v lepším ubytku) dostane menu a papír na který sám napíše, co chce a požadovaná množství čas na kdy si přeje večeři/snídani.  V daný čas se pak zpravidla přinese vše najednou čaj i polévka a hlavní chod. Je potřeba hodit zadkem a vše do sebe dostat tak, aby nic úplně nevystydlo. (třeba v High campu bylo jídlo po zhruba 30 vteřinách na stole už poměrně vlažné).

17. Den – Počasí na Poon Hillu

Budík v 4:30, to nedám ještě aspoň půl hoďky. 5:00 vstávačka, 5:05 vycházím do tmy. Dneska bude krásný den na pozorování východu slunce. V péřovce a goráči se člověk hned zahřeje.

Po cestě míjíme zblblé kohouty, spící guest housy, bránu kde se platí vstup. Po 311 výškových metrech docházíme na Poon Hill. Nedá se říct, že bychom tu byli jen my.

Rozkoukáváme se a po pár minutách začíná ranní podívaná. Poslední hvězdy se utíkají schovat do peřin a místo nich se na svět derou první sluneční paprsky, které ozařují Poon Hill. Okolní hory se postupně barví všemi odstíny žluté, oranžové, světlé až je světlo. Tohle byla opravdu neskutečná show.

Scházíme do guest house a jdeme se dospat. K snídani došlo kafe, plus nefunguje elektrika. Rád bych ještě stihnul západ slunce, ale počasí je dle předpovědi proti. V 15:30 je mlha jako blázen, ze západu slunce dnes nic nebude.

Přeplánovávám trasu na další dny. Zítra, buď chytneme jeep nebo až v Nyapul bus do Pokhary. Bude asi poměrně nepříjemná cesta dolů. V mezičase se odhodláváme k operaci mého zaníceného prstu, který v teplejším podnebí přišel k sobě a pekelně bolí.

18. Den – Tolkienovým krajem z kopců (3 hod, 10 km, ↑33 m)

Po dlouhé době spíme bez spacáku, ráno vstáváme na pohodu v 6:30, snídaně vajíčka a chapati.

Začínáme scházet z Ghorepani. Dnes nás čeká 2.200m dolů. Sestupujeme krajinou jako z filmu Hobit. Staré lesy, schody, potůčky a do toho všeho ranní paprsky slunce. U  větší vesnice (jejíž název jsem si nezapamatoval) už začíná prašná silnice, zkusíme chytit jeep nebo dojdeme až do Nyapul na bus do Pokhary. Kousek od Ulleri potkáváme jeep, se kterým pokračujeme níže do údolí. Cesta dolů je opravdu příkrá, nabíráme víc a víc pasažérů. Nakonec nás jede v malém jeepu 10 lidí a poslední 11 Nepálec se drží zuby nehty zvenčí jeepu. Cestou brodíme několik říček, kocháme se výhledy na Machapuchare a rýžová políčka. Na konci projíždíme ACAP a TIMS checkpoint a ..vyjíždíme z rezervace Annapuren.

Z Nyapulu pokračujeme směr Pokhara. Staví se tu nová silnice a tak místo po asfaltu jedeme po hlíně. V prachu není nic vidět, ale řidič zná zkratku a tak jedeme místo dálnice přes kopec Sarangot. Kopec s jedním z nejhezčích výhledů v okolí Pokhary, ale bohužel je všude oblačnost a spoustu prachu.

Na začátku Pokhary vysazujeme dalšího pasažéra. S řidičem se domlouváme na odvozu na Lake Street. Ubytováváme se v New Guest Hotel Annapurna. Úžasná obsluha, překrásný pokoj, horká sprcha! Každý se myjeme se snad hodinu a pak vyrážíme do města.

Je před Vánoci a protože nestihnu nic nakoupit v ČR, tak letos budou mít všichni nepálské vánoce, začíná nakupování. Na večeři mám vytipovanou výbornou libanonskou restauraci OR2k. Dnes mi poprvé nenabídnul nikdo drogy, ale 2x mě nabídnuli oholení a ostříhání.

19. Den – Na World Peace Pagodu a chudinskými čtvrtěmi zpět

Krásná noc v New Guest Hotel Annapurna. Výtečná snídaně, po které vyrážíme na loďku, která nás převeze přes Phewa Lake, pod World Peace Pagodu. Kormidelník nás málem vykoupe hned u břehu při pokusu odrazit. Po přistání se vydáváme do strmého kopce a po nějaké době přicházíme k WPP, která je opravdu parádní. Zpátky se chci podívat přes chudinské čtvrtě a vidět i jinou tvář Nepálu.

Vidět lidi jak žijí, koupou se a perou oblečení v něčem co bylo kdysi řekou a dnes smrdí víc než chemička je silný zážitek. V Evropě se máme fajn.

Sestupujeme, z druhé strany kopce, opět znečistěné říčky a hořící odpadky. Jdeme po hlavní silnici až k Davis Falls, poté pokračujeme postranními uličkami do Black and White cofee na kaf, brownies a pizzu. Bookuju hotel v Kathmandu, přebíráme si lístky k nočnímu autobusu (Pokhara-Kathmandu). Večer v Byenjamin restaurantu u Mochita, modrého fresh upu a ultimates Bob drinku. Cesta zpátky je hodně kantáre.

20. Den – Kolem Phewa Lake

Ráno vyspávám drinky, po snídani necháváme v hotelu batohy.

Chci se na celý den ztratit před světem někam bokem k jezeru. Na konci Phewa Lake, objevuju malý ráj – Juicery Cafe. Úžasné, klidné místo, kde ochutnáváme snad celý jídelní lístek. Relaxujeme, čtu si rozečtené knížky, hraju si se psem a v podvečer balíme.

Noc z 20. na 21. Den – Dostavníkem do Káthmándú

Koupili jsme si jízdenky na noční autobus z Pokhary do KTH. Na 20:00 jsme čekali na místě, kudy by asi měl jet autobus. Procházející Kanaďané nás vyvedli z omylu, že tudy bus nepojede. Autobusové nádraží je o několik stovek metrů dále. Vypadá tak…je to prostě kus hlíny s prachem.

V cca 20:30 pro nás přijel opravdu krásný autobus, nic tak luxusního jsem v celém Nepálu ještě neviděl. Bohužel je nám hned oznámeno, že budeme přesedat. V 21 hod přesedáme do nacpaného standardního autobusu a naše noční jízda začíná. Autobus zavřel, všechno zhaslo, skáčeme mezi výmoly, kameny a prachem. Slečna přede mnou začíná zvracet.

Zkoušíme větrat, ale marně, je vedro a vydýchaný těžký vzduch, kožené sedačky, ve kterých se lepí zadek. U Vyasu, je první pauza a tak se můžeme vklidu 1,5 hod vyspat. Druhá a poslední zastávka 1 hod je před KTH. V KTH jsme cca v 5:30 a jdeme pěšky s batohy na ubytko. Nebyla to příjemná cesta, ale aspoň jsme mohli zrelaxovat u Phewa Lake.

21. Den – Tak trochu běžný a přitom jiný den

(V tomto místě se budou následující řádky popisující 21. den, jako jediné odchylovat od mého ručně psaného deníku z Nepálu. Pro mě osobně šlo vnitřně o velice silný den, který ani zpětně nechci veřejně sdílet, den který v mnohém finálně změnil a přerovnal mé hodnoty a vnímání světa. Děkuji za pochopení.)

V Káthmándú jsem chtěl navštívit ještě jednu místo – Pashupinat. Je brzy ráno téměř tma, beru taxíka a přesouváme se do Pashupinatu. Je zima, jsme tu jediní evropani, kolem probíhají modlitby a všude se začínají probouzet opice. Pozoruji rituály všech přítomných, kolem 8 hod končí zpěvy a bohoslužby. Začíná svítat slunko. Procházíme kolem míst, kde se spalují nebožtíci. Po chvíli začíná i několik pohřebních obřadů u těchto míst.

Nevím, jak dlouho jsem zde byl, ale byla to doba, kdy se všechny zážitky z Nepálu spojili s něčím hlubokým uvnitř mě.

Pěšky pokračujeme do Boudhanathu, na světovou UNESCO stupu. Stupa je ohromná a opravdu krásná. Každý měsíc ji natírají bílou barvou, aby byla stále zářivě bílá, jsme tu právě v době natírání a jako památku si odnáším krásný bílý flek na kalhotech.

22. Den – Durbar a vzpomínky na 2015

V roce 2015 jsem si četl o strašném zemětřesení v Nepálu a nevěnoval této zprávě příliš mnoho pozornosti. Dnešek bude celý protkán nitkou právě těchto událostí.

Ráno vstávám a přemýšlím o životě, po snídani míříme pěšky k opičímu chrámu. Jdeme dále přes chudinské čtvrtě. Lidé chovají běžně ve městě zvířata jako kozy a prasata. Žijí s nimi v jedné domácnosti. Ve špinavé a páchnoucí řece si perou své oblečení, pijí z ní. K opičímu chrámu je to pořádně do kopce po schodech. U chrámu už je poměrně plno a ve srovnání s Boudhanathem je podstatně menší.

Chudými čtvrtěmi pokračujeme na Durbar square. Náměstí je celé rozestavěné (stále se opravuje) po zemětřeseních z roku 2015. Je opravdu ve zlém stavu, ale dle fotek už bylo i v horším. Fascinují nás dřevěné vyřezávané výzdoby.

Zbytek dne trávíme do-nakupováním vánočních dárků. Závěr dne v oblíbeném Simple Momo. Po cestě měníme poslední dolary a! První kovové mince, jsme z nich unešení, v Nepálu jsme doteď viděli jen papírové bankovky.

Večer končíme v baru Tom and Jerry. Zbývají mi peníze tak na dva drinky a tak propíjím poslední peníze. Zbylo mi jen na taxík na letiště a jinak nemám ani rupii. Jsem vyhublý, nevím kolik jsem shodil. V podstatě nemám, žádné peníze. A přesto si troufám říct, že jsem jeden z nejbohatších lidí v tomhle baru. Jsme plný těch úžasných intenzivních zážitků a hlubokých setkání s neznámými lidmi.

23. Den – cesta zpět

Postě zpět do Prahy.

Shrnutí

Nachozeno přes 230 km, nastoupáno přes 10.200 výškových metrů.

Jel bych znovu? – Rozhodně ano.

Co jsem si odnesl? – V podstatě nic a všechno. Několik dárků, které jsem rozdal rodině a kamarádům. Co jsem si vryl do paměti, jsou úžasné hory, nikdy nezapomenu na ohromný rachot padající laviny, roviny ze kterých se tyčí osmy, tiché rozmlouvání s horou na kterou jdete. Neskutečné výhledy, o kterých se mi často do dneška zdá. Noční oblohu s hvězdami tak jasnými až vám slzí oči. Zimu a vítr v každé kosti vašeho těla. Neskutečnou bolest, euforii, sebezapření, motivaci. Stesk po lidech, které mám rád. Přerovnání životních hodnot. Nepálský způsob žití vztahů se svým okolím. Skutečnost, že v Evropě se máme opravdu skvěle. A spoustu dalších hlubokých prožitků. Jo, a do černa omrzlý kus palce na pravé noze 🙂

Poděkování

„Toto vyprávění bych rád věnoval všem, kteří se o mě po dobu mého Himalájského dobrodružství strachovali a kterým na mě záleží. Pokusil jsem se vám ukázat svět mýma očima. Vím, že to se mnou máte, a budete mít, těžké. Všude si vás nosím s sebou v srdci, do té nejvyšší výšky, do té největší zimy, do té největší temnoty, kde svítí jen poslední dvě hvězdy. Když padám, vím, že jste u mě tak blízko jak to jen jde a uděláte vše proto, abyste mě chytnuli. Přál bych si vám být stejnou oporou, jako jste vy mojí. Posílám pozdravy z království skal a hor.„